Jen tak si vzlétnout.....

Z poupěte přízemní sluníčka

rozveselí nás záplavou zlatistou.

V medovém opojení je každá z nás.

Vzápětí v horkých dnech

se květy přemění v jemné chmýří

jako děti rozletí se po kraji.

Jeden dva fouky,

s velkým křikem se vznáší,

které z nás doletí dál.

Opouští svá rodná sídla,

v drobném semínku

zakódován celý život.

Svým padáčkem si poletují

dál a dál novému poznání.

Jak je ten život neochvějně u všech stejný,

v rostlinné i živočišné říši.

:-)))

 V zapadajícím slunci....

Taky něco z úrody :-))

Jako každým rokem nás poctil svou návštěvou Střevlík měděný, dva dny před tímto shledáním, jsme si na něj vzpomněli, zda tu ještě přebývají a projdou se kolem nás...a ejhle sedíc v houpačce pod stromem, najednou se mihnul pod nohama....tryskem pro foťák, aby zůstal uchován :-))

Takové přízemní focení občas neduh přináší, poštípala mě nějaká muška na předloktí, tudíž jsem měla lokty dva :-DD

I to za to stojí  :-))

Asi mě doprovázel všude :-D, v Brně se najednou objevil na přechodě, dcera se jej snažila schovat před jedoucími auty, aby přežil...zda se povedlo....kdoví.....

Zachycen foťákem nebyl, ten zůstal doma :-)).

D ě k u j i